LUCIE BÍLÁ
„Přeju si otevřít pár zavřených dveří…“
Nač plýtvat s nějakým dlouhým úvodem střelným prachem. Tedy plýtval bych rád, ale koho by to zajímalo, když je řeč o tak známé zpěvačce, která je celebritou, a když je řeč o celebritě, která je zároveň i hvězdou. A nepovídejte mi, že je to totéž. Myslím, že v souvislosti s její kariérou je třeba zmínit alespoň producenta „objevitele“ Petra Hanniga, dlouholetou autorskou dvojici Soukup/Osvaldová a také nynějšího „jevištního partnera“ klavíristu a skladatele Petra Maláska.
Svým fanouškům Lucie Bílá čerstvě přes internet vzkazuje (na www.luciebila. com): „Cítím se skvěle a stejně tak se mi dobře zpívá. Na nové CD už mám pět nádherných věcí, před sebou diář focení, televizí, koncertů a na jevišti jsem šťastná jak dlouho ne. :)“
To nepotřebuje velký komentář, jen si dovolím použít slova kritika Jiřího Černého, adresované této zpěvačce: „… nádherně divoké a zároveň tak muzikální stvoření…“.
Pravdivost předchozích vět mimo jiné potvrzuje i její současná role v muzikálu Carmen v Hudebním divadle v Karlíně. Chtěl jsem se Lucie na úvod rozhovoru zeptat na její výhled z okna, když se ráno probudí. Ale než jsem to udělal, našel jsem odpověď na jejích webových stránkách: „… a když se probudím, koukám z okna na kapličku tady u nás v Otvovicích…“
Řekl jsem si, že je to dobré znamení a vzal to z jiného konce.
Lucie, myslíte si, že vás většina lidí bere víc jako zpěvačku, nebo jako celebritu?
Zpěv je mé poslání a věnuji se mu celý život, myslím, že tak to vidí i lidé kolem mě a tak to vnímají fanoušci. V každém případě i já se cítím víc jako zpěvačka než celebrita, i když to spolu stejně tak souvisí. :-)
Jste zralá ženská, už jste si jistě trochu vyjasnila, co je pro vás v životě nejdůležitější.
Priorit y se časem mění, ale já mám v zásadě odjakživa stejné – rodina, zdraví a hudba. Jen přibyl strach o dítě a větší úc ta k životu. Dřív jsem si jako každý náctiletý myslela, že jsem pupek světa a že se mě statistika netýká. To mě rychle přešlo.
Co bylo pro vaši kariéru zpěvačky zásadní?
Chuť, urputnost, jasný cíl. Já nevím, co všechno bych měla vyjmenovat, ale jedno bez druhého by nemohlo fungovat, tak jako guláš bez určitého koření a také určitého množství. Miluju své povolání, ale pro to se člověk nerozhoduje, s tím se rodí.
V čem se Lucie Bílá změnila od doby, kdy poprvé zpívala Láska je láska, kdy v devadesátém druhém nazpívala své první album Missariel?
Změnil mě především můj syn, role matky, kdy člověk není zodpovědný jen sám za sebe. Změnila mě i ta léta, kdy jsem sbírala ceny diváků i kritiky, a která mě nutila neusnout na vavřínech, ale naopak ještě víc přidat tempo. Mám už jasný řád a tak hluboko zapuštěné kořeny, že už jsem získala i klid, se kterým se daleko líp pracuje. Od Missariel uteklo hodně vody a stala se spousta věcí, které mě pěkně otloukly ze všech stran, ale dovedly mě tam, kde si můžu vybírat projekty i lidi kolem sebe. A kdy můžu být platná těm, kteří mají teprve tu cestu před sebou.
Které písně na koncertě nesmí chybět, aby publikum odešlo spokojeně domů?
Mám pár zásadních, ale jedna se hodí k jakékoliv příležitosti – ať na mé koncerty s kapelou, nebo na komorní koncerty s klavírem nebo do kostela – je to určitě Jsi můj pán a Ave Maria.
Stále je vaší velkou favoritkou Tina Turner? Je pro vás i příkladem, jak se dlouho udržet – a být dobrá – na vrcholu?
Tinu Turner obdivuji, ale favoritem byla pro mě vždy Madonna – je to člověk, kterému věřím, a to je pro mě u zpěvačky víc důležité než hlasový rozsah.
„Já nejsem rockerka. Jsem popík“. To jste řekla, ale dovolte, říkejte si, co chcete, popík nepopík, nenapadá mě právě jiná česká zpěvačka s výraznějším rockovým nátiskem než Lucie Bílá. Já myslím, že rockový šanson je vaše parketa. Ale to jsem asi objevil Ameriku, že?
Mám v sobě léta tancovaček s Arakainem coby metalovou kapelou tak zažité, že se mi často zabarví hlas „dohruba“, aniž bych o tom přemýšlela. Mám ráda barevnost. Necítila jsem se nikdy jako metalová zpěvačka, přestože jsem z žen snad jediná, která se tak tvrdému žánru viditelně věnovala. Baví mě kantiléna, rock i vážná hudba, a pokud se vše citlivě skloubí, každý divák si pak najde na mém koncertě to, pro co si přišel. Nejsem v žádné krabičce s nápisem, jsem prostě Lucie Bílá, která má 12 kabátů a ráda je střídá.
Opět vás ocituji: „V životě nebudu feministka, protože my jsme něžné a vy chlapi zase krásné pohlaví.“ Jsem chlap a beru ta slova jako vaše vstřícné gesto. A jako chlap si myslím, že především ženy jsou krásné pohlaví a často nás dělají něžnými. Mimochodem, nakolik musí být ženská tvrdá jako chlap, aby uspěla v šoubyznysu?
Vladimír Menšík říkal, že na tohle povolání musí být i ženská trochu „chlap“ – v zásadě má pravdu. Nemít v sobě určitou dávku tvrdosti a mužského přístupu, asi mě to dávno už semlelo. Ale ten „chlap“ ve mně mi na oplátku bohužel komplikuje soukromí. Ale co nadělám, člověk nemůže mít všechno.
Jakou nejhezčí poklonu od muže si pamatujete?
Můj syn mi řekl, že jsem nejlepší z „ MA M “. Ale tu nejkrásnější lichotku od muže si nechám pro sebe. :-) V každém případě krásné věci si lidi říkat musí, jinak by to nefungovalo. Muž ženu musí milovat, žena si musí muže vážit. Třicet krásných lichotek denně vztah zaručeně udrží.
Vím, že hodně záleží na situaci, ale… s dovolením, považujete to za neuctivé gesto, když se muž neudrží a spontánně sáhne ženě na zadek?
Je to neuctivé. :-) Ale připomnělo mi to jednoho maséra, milého pána, který mě po dvouhodinové masáži spontánně políbil na tvář a pak s rozpaky řekl – „Ježíš, promiňte, já to nevydržel“. To bylo milé.
Každého nenapadne na vlastní náklady nechat opravit kostelík, co mu chátrá kousek od domu, i když na to třeba má. Sama říkáte, že se ráda perete za druhé.
Některé věci považuji za samozřejmost, sociální cítění a nelhostejnost k tomu, co se děje kolem, patří k mému povolání ale i k povaze. Navíc vesnici, ve které bydlím a ve které jsem se narodila, mnohé dlužím, cítím se v ní nádherně a tak jí svůj pocit bezpečí vracím, jak jen můžu. Kaplička potřebovala opravit, tak jako místní fotbalisti potře - bovali nové dresy a místní škola čističku. Mám to tam opravdu moc ráda, a pokud bude něco potřeba, udělám to znovu, i z úcty a z lásky k lidem, se kterými jsem vyrůstala.
Považujete někdy své sklony ke sběratelství za mírně obtížné, nebo je to pro vás vždy jen radostná kratochvíle? Dovedete se bez problému zbavit věcí, které nepotřebujete?
Mám ráda své mini sbírky, i když některé už nejsou dávno „mini“. :-) Miluju šperky s českými motivy, s kněžnou Libuší, Přemyslem Oráčem, Pražským Hradem či státní hymnu s notičkami. To je má velká radost. I sbírka knoflíků už není jen tak. Už jí dělám radost i druhým. Na poslední velkou charitativní akci jsem vyšila zlatými knoflíky „zlatou rybku pro štěstí“ a mých pět hodin práce přineslo v aukci 150 tisíc korun. Sbírám kominíky a sošky koní a obrazy Vladimíra Komárka a Josefa Jíry. Prostě mám koníčky, které mě těší. Na druhé straně mě baví i zbytečnosti vyhazovat. To mě moc uklidňuje.
Jste cílevědomá, silná, optimistická, chápající, se smyslem pro humor, přemýšlivá, jste hodný člověk, bezprostřední, otevřená, dobrá matka, romantika vám není cizí, nechybí vám selský rozum, jste schopná jakkoliv pomoci svému okolí, vstřícná a obětavá, jste ochotna přiznat svou chybu i nedokonalost, nejste pomstychtivá. To všechno se o vás každý může dozvědět, třeba na internetu, aniž by vás znal osobně. A co vaši démoni, jak je zvládáte? Prozradíte nějakou špatnou vlastnost, abychom se nebáli té dokonalosti?
Vše je v rovnováze, ale svým démonům jména nedávám. Tedy veřejně. Takovou radost neudělám jim, ani médiím, které by se na tom pásly. Zároveň bez těch špatných stránek bych byla „paní dokonalá“ a o to já opravdu nestojím. Neměla bych o čem zpívat a hrát.
Říkáte o sobě, že jste nepřesaditelná jak Petřín. Je to jediný důvod, proč vaše hvězda nezáří dál než nad naším „českým rybníkem“? Nebo jste pozměnila názor?
Nikdy ho nezměním. Vím, kde je mé místo, a vím, kam patřím, a to je jedna z nejdůležitějších věcí, které mě drží na cestě, kterou jdu. Miluju tuto zemi, a to se změnit nedá. Můj svět je a bude tady – ať si to tam za hranicemi dobývají jiní. Já jen doufám, že jednou někdo ocení, že jsem patriot.
Co ještě si může úspěšná dáma jako vy ve své kariéře přát?
Přeju si úctu lidí, přeju si, aby si lidé říkali – to je dobrý člověk. Přeju si ještě otevřít pár zavřených dveří, které mě čekají s mou kapelou i v kariéře. A přeju si, aby si můj syn našel své poslání, svou lásku a hlavně aby nikdy neztratil sám sebe. A naposledy si přeju, abych neztratila smysl pro humor a ani talent na to být šťastná. :-)
Na závěr našeho povídání přes internet mě Lucie pozvala na muzikál Carmen a já to pozvání beru a dávám to dál. A přeji Lucii, ať za těmi dveřmi, které ještě v životě otevře, nachází jen milá překvapení.
Se zpěvačkou a herečkou, která má talent na to být šťastná, si povídal Karel Markytán.
Foto: K albu Bang Bang, Dušan Šimánek
ČÍSLO: KVĚTEN 2010
